Naše články 



Norské keškování - část třetí

Po keškování v Lillehameru vyrážíme dále na sever. Tentokrát je v našem hledáčku Národní park Rondane. Úzké, prudké serpentiny nás od jezera Mj?sa vedou stále výš, míjíme farmy posazené v zalesněných svazích a záhy se před námi otevírá náhorní plošina. Jsme ve výšce jednoho tisíce metrů nad mořem, kolem spolu se stromy mizí i poslední typické nízké sruby se zatravněnou střechou a naše výprava zastavuje na parkovišti Spranghaugen na hranici parku.

Vyrážíme k sedm kilometrů vzdálenému jezeru Rondvatnet. První kilometry cesty se před námi odvíjí nekonečné pláně kolem s horami na pozadí - žádné stromy, žádné keře, jen kameny, lišejníky, zakrslé jalovce, tu a tam borůvčí. Necvičené oko snadno ztratí pojem o měřítku i o vzdálenosti. Fouká čerstvý vítr, teplota nepřesahuje patnáct stupňů.

Po hodině svižné chůze se v dáli objevují typicky červené stěny horské chaty Rondvassbu, přikrčené pod skalní stěnou na břehu jezera. Mimochodem, ona typická červená barva, kterou je možné vidět na takřka všech staveních v Norsku se kdysi vyráběla z tresčí krve a základ z tresky byl používán i na barvu žlutou – pro její výrobu se používala tresčí žluč. Nabíráme čerstvé síly vydáváme se dále do hor. Chceme zdolat jeden z deseti dvoutisícových vrcholků Rondane, horu Vinjeronden. Po několika stech metrech mizí i poslední vegetace a turistická cesta, značená tu a tam cákancem červené barvy na jediném, čeho je zde kromě lišejníků dostatek, tedy kamenech, se neznatelně vine horským údolím.

Přestože je polovina července, zima je vlezlá a rukavice spolu s hučkou na hlavu přichází vhod.
Kameny, kameny, kameny...
Nevěřil jsem tomu, ale počasí se mění každých pět minut. Jednu chvíli prší, pak se přižene mlha, po čtvrthodince se zvedne a je jasno, za dalších deset minut sněží. Na konci horského údolí, před finálním výstupem, cesta vede skrz sněhové pole.

Na vrcholu Vinjeronden, ve výšce 2044 metrů, je viditelnost sotva dvacet metrů, prudký vítr nám rve kapuce a vše je mokré, kluzké. Nezdržujeme se dlouho a sestupujeme zpět do údolí. Jakoby se s námi hora Vinjeronden chtěla rozloučit - v jednu chvíli vystoupí z mlžných oblaků, na pár minut se nám předvede ve své majestátné kráse a zahalí se zpět do mlhavé šedi.

Nejbližší keška, GC7A07 A walk in the park, je od nás několik kilometrů a už nám na její odlov nezbývá ani čas, ani energie.


Další den míříme do Trondheimu, města založeného roku 997 králem Olafem Tryggvassonem, který jej zároveň povýšil na své sídelní město. Slávu a vážnost Trondheimu přinesla o třicet let později smrt krále Olafa II v bitvě se vzbouřenými sedláky u Stiklestadu v roce 1030. Olaf II byl již v roce 1035 prohlášen svatým a od 11. století mu byl stavěn chrám, známý jako Nidarský dóm, největší norská středověká stavba.
Chrám je impozantní. Má vznešenost, má majestátní duši a po vstupu do šera katedrály člověk jakoby mimoděk ztiší svůj hlas a zvolní krok.

Máme štěstí – dostáváme se do skupinky čtyřiceti lidí, kteří mají jednou za hodinu privilegium vstoupit do úzkých chodeb a kamenných, točitých schodišť a vystoupat až na ochoz věže dómu. Systém výběru je jednoduchý a účinný zároveň – poblíž vstupních dveří chodby vedoucí do nitra věže je vyrovnáno čtyřicet židlí a kdo v hodinu prohlídky sedí, má právo se prohlídky účastnit. Průvodce i cedulky upozorňují, že prohlídka rozhodně není vhodná pro klaustrofobiky a brzy jim dáváme plně za pravdu. V dlouhých, temných chodbách sotva projde jeden člověk a příkrá schodiště nutí k maximální opatrnosti. Odměnou je krásný výhled z ochozu několik desítek metrů nad hlavami návštěvníků.


Z Trondheimu se přesunujeme zase o několik set kilometrů na sever.

Zastavujeme se v městečku Mo-I-Rana a náš cíl, souostroví Lofoty, je takřka na dohled, když přichází nepříjemná zpráva – trajekt, který nás měl na ostrovech vylodit, je vyprodán a další volný spoj jede druhý den v noci.
Máme několik hodin než se vymyslí a ověří náhradní "plán B" a čím se nejlépe zabavit? No keškováním, samozřejmě. Opět přichází ke slovu přítel na telefonu, tentokrát zkouším, zda je na příjmu Pe_Bo. Je, a bez váhání, obratem, po nadiktování našich souřadnic, se ze sluchátka ozval jeho hlas: "..tak nejbližší keška od vás je… asi tak sto šedesát metrů..". A byla tam!
Autor kešky GC125F9 nMo jí sice dal do vínku obtížnost čtyři hvězdičky a poznámku, že se hledá opravdu špatně, ale to se asi ještě nedoslechl nic o geoinstinktu Ešky – než jsem se stihl "vybočit", držela magnetickou mikrokešku v ruce a sháněla se po tužce na zalogování.

Mezitím nabyl konkrétnějších obrysů i záchranný plán naší výpravy – vypustíme výlet do Švédska a zamíříme ještě výše na sever, než jsme původně předpokládali. Na Lofoty se dostaneme objížďkou přes Narvik!

Balíme a vyrážíme. O pár desítek kilometrů severněji nás čeká zlatý hřeb dnešního dne - staneme se nefalšovanými polárníky, čeká nás slavnostní překročení magické zeměpisné šířky 66° 33'. Zanedlouho se na obzoru objevuje přízemní restaurace ve tvaru obráceného květu doplněná o prodejnu suvenýrů a hlavně - s mramorovým obeliskem s nápisem POLARSIRKELEN před ní. Za pár okamžiků tak můžeme uronit kroupu se zvoláním:


Sice je slovy klasika zima jak v psírně, ale nálada je povznesená a na počasí si nikdo nestěžuje nikdo, možná i díky sektu, který se konečně dostal ke slovu. Nedaleké návrší je pokryto stovkami z kamene postavených pyramid a v údolíčku pod ním jsou vyskládané z malých kamínků pozdravy. Neleníme a svůj pozdrav příštím generacím skládáme i my. No, příštím generacím.. materiálu je málo a recykluje se kde se dá. :)

Kdo chce, může si ve zdejším obchodě za pár (desítek) norských korun překročení polárního kruhu certifikovat nebo si vybrat z nepřeberného množství suvenýrů od oblečení přes všudypřítomné figurky trolů až po sadu příborů. Na cenu se moc nehledí, kdy se sem také člověk znovu dostane, že, a v obchůdku to velmi dobře vědí. :)

Večer se soukáme do spacáků a poprvé usínáme za polárního dne - ano, konečně jsme na Severu!


Pokračování:
Norské keškování - část prvá
Norské keškování - část druhá
Norské keškování - část čtvrá
Norské keškování - část pátá



[ Zpět ]