Naše články 



Norské keškování - část druhá

Poté, co jsme si prohlédli město a hezky si zakeškovali v dánské Kodani, jsme se vydali dále na sever. Po nočním přejezdu nás poprvé vítá Norsko - jsme v Hamaru. Největší chloubou městečka je rychlobruslařská dráha postavená v rámci XVII. zimních olympijských her pořádaných v roce 1984 v nedalekém Lillehameru a Domkirkeonen – muzeum s pozůstatky středověké katedrály, pro Nory místa významného natolik, že nad rozvalinami postavili jakýsi ochranný klimatizovaný megaskleník.

V Coloradu nemám žádnou kešku poblíž a tak se spoléháme na přítele na telefonu – Pete z p+a+j týmu je už vzhůru a za chvilku nám diktuje pár nejbližších souřadnic. Vše je ale mimo náš akční rádius a kupodivu ani u architektonicky originálně řešené rychlobruslařské dráhy ve tvaru obrácené vikingské lodě nic není. Nevadí, poslední pohled na Hamar a vyrážíme vstříc Lillehameru.

Lillehamer jsme si představovali trochu větší. Město s necelými pětadvaceti tisíci obyvateli působí pohodovým, poněkud ospalým dojmem a v duchu si promítáme, jak to zde asi vypadalo před dvaceti lety, kdy se zde počet lidí určitě zněkolikanásobil. Místní skansen nás nechává celkem v klidu a vydáváme se za keškami. To je zde otázka nejenom nahrání souřadnic do navigace, ale i kvalitní přípravy trasy. Lillehamer se totiž zdvíhá od hladiny jezera Mjøsa do čtyřistametrové výšky na necelých dvou kilometrech a odlov kešek tak znamenitě prověří i fyzickou kondici. První naše keška – GCK3K0 Masnaelva – je tím, co jsme si pod pojmem keška v Norsku, představovali. Turistická pěšinka kolem potoka s vodopádem, všudypřítomné borůvčí, mechem pokryté balvany, jedním slovem nádhera...

Vydáváme se dále do kopce nad Lillehamer, kde jsou skokanské můstky, krytý stadion i otevřená sportoviště. Areál nepůsobí dojmem žádného zakonzervovaného skansenu a je vidět, že i po téměř pětadvaceti letech se o sportoviště radnice stará a dokázali pro ně zde najít využití.

V Lillehameru a okolí je asi třicet kešek, my z nich logujeme šest a jsme rádi, že jsme rádi. Mnohé kešky před námi logovali čeští kečeři a vypadá to, že sever Evropy se alespoň letos těší mimořádné oblibě. Pro načerpání sil volíme hospůdku "dole" ve městě. Bádám nad lístkem, co si dám za specialitu. Nad cenami není potřeba moc přemýšlet, Norsko opravdu patří mezi nejdražší země Evropy, nemá cenu si tím kazit náladu a co jiného si v Norsku dát, než něco z darů moře. Začínám rybí polévkou. No, polévkou – substance hodně hustě krémové omáčky, ve které stojí lžíce, vylepšená kostkami lososa, s krevetou v rohu talíře a podávaná s křupavou houskou nemá s polévkami, které jsem zatím jedl, vůbec žádnou souvislost a sytá je natolik, že nic dalšího už si objednávat nemusím. Znám spoustu lidí, kteří tyto speciality nemusí, ale hodně z nich by po této delikatese určitě změnilo názor. Po občerstvení se vydáváme ke kešce GCWNCZ The Mill. Na ní štěstí nemáme. Colorado ukazuje souřadnice +- dvacet metrů a když kolem nás potřetí prochází servírka z hospůdky opodál, končíme s hledáním, případně podezřelým zevlováním a vydáváme se dál.

Pokud se dostanete do těchto končin, určitě se zastavte na kešce GCZWZ8 Lillehamer Kirke. Místní hezký kostelík s přilehlým hřbitovem patří k místům, na která stojí za to se vydat.


Pokračování:
Norské keškování - část prvá
Norské keškování - část třetí
Norské keškování - část čtvrá
Norské keškování - část pátá



[ Zpět ]