Naše články 



Norské keškování - část čtvrtá

Po „nedopatření“ se zrušeným trajektem ze Skutviku se místo návštěvy Švédska přesunujeme po nové silnici E6 dále na sever. Cílem naší cesty je městečko Narvik – nejsevernější město Evropy s železniční přípojkou. Ona železnice není shodou okolností norská, ale švédská. Díky Golfskému proudu přístav v Narviku nezamrzá a používá se pro dopravu železné rudy ze švédské Kiruny do norské Mo-I-Rany.

V Narviku není mnoho k vidění, ale pokud pojedete kolem, určitě si nenechte ujít místní muzeum věnované druhé světové válce.
Přehlédnout se nedá – stojí před ním lehký britský tank a to jen patrně proto, že už se nevešel dovnitř. Hned po vstupu do muzea si můžete vypůjčit průvodce v angličtině, francouzštině, němčině, polštině nebo norštině a ponořit se do výborně připravených expozic o německé okupaci, norském odboji střetnutích na souši, moři i ve zduchu.
Chcete si sáhnout na klasickou kulatou protilodní minu s oněmi typickými „tykadly“? Není problém. Poprvé si mohu zblízka prohlédnout pohon torpéda nebo gyroskop. Vedle vystavené munice pobřežních baterií se cítím poněkud malý, nedaleko je možné shlédnout i kus 40cm tlustého pancíře z opláštění křižníku, aby si návštěvník udělal představu o měřítkách soubojů "kdo z koho".
Největší "bomba" mě ale čeká přeci jen o kousek dále – je zde vystaven originál německého šifrovacího zařízení ENIGMA, navíc v provedení Kriegsmarine M4! Nějak se mi nechce od ní odtrhnout a je velká škoda, že je mezi námi centimetr tlusté sklo. Určitě bych pro ní doma našel reprezentativní místo (a mohl si tak v reálu ověřit zadání naší kešky GC1DGWA U-864).

Po návštěvě muzea se rozhlížíme po keškách. V Narviku jich mnoho není, v hledáčku máme GCPFPK bsl #3 - fjellheim. Keška, jako bonus navíc s anglickým listingem, poblíž bunkru v kopci nad přístavem nabídla nejenom pohodovou procházku s výhledem na moře, ale i jednoduchý odlov. Necháváme v ní naše rroťácké CWG a zapisujeme si jí jako naši nejseverněji dobytou kešku – 2186 km vzdušnou čarou od naší rodné hroudy.

Vjíždíme na souostroví Lofoty. Fjordy, skály a vodopády už nás nechávají v klidu, bereme to jako normální věc. Co je daleko zajímavější, je polární den. Noci jsou světlé, baterka se ukazuje jako naprosto zbytečná součást výstroje a je těžké odhadnout, zda je osm večer nebo hodina po půlnoci.

Necelých šest stovek metrů vzdušnou čarou od našeho tábořiště poblíž Vestpollenu máme v Coloradu kešku GCKB8P Lofoten II - Austnesfjord. Postavíme stan, v kempové kuchyňce uděláme večeři (mimochodem – kuchyňka svým luxusem překonává i naše očekávání – sporák, trouba, všechno nádobí k dispozici, prostředky na mytí taktéž, utěrky, ručníky, k posezení zvou pohodlné lavice z masivu a vše jako veřejná součást kempu, no paráda) a o po půlnoci vyrážíme na odlov.
Díky fjordu se nám cesta protáhla na necelé dva kilometry, ale kolem jedné ráno bez baterek naprosto v pohodě prohledáváme finálku. Smůla, keška je pryč a čtení logů po návratu nám dává za pravdu (mimochodem, keška je již archivovaná). Nedá se nic dělat, takový je život a tak se s DNF časně ráno zavrtáváme do spacáků.

Kromě úspěšných odlovů máme další marný pokus o zalogování kešky v Henningsvaeru, kdy se mezi nás a kešku vzdálenou třista metrů postavuje ostrý zářez fjordu. Na vině je mapový podklad – pro toto místo už máme jen ten základní ten se ukazuje jako opravdu jen přibližný.

V Borge navštěvujeme Vikingské muzeum. Pokud jde o historii, mám pocit, že jsou Norové maximálně otevření. Pokud je možné, můžete si vše osahat, průvodce dokonce upozorňuje, že co je volně přístupné jsou repliky a můžeme si je beze všeho potěžkat i vyzkoušet. Poprvé máme v ruce vikingský meč, na hlavě vikingskou helmici, ale něco jako by nám na ní stále chybělo – rohy přece! Průvodce ale na můj dotaz, kde jsou, reaguje slušně, ale poněkud energičtěji než na ostatní (už jsem vám to říkal tisíckrát!): rohy na helmici jsou jen výplod přílišné představivosti během archeologického výzkumu, kdy došlo ke spojení helmice a volského rohu na pití. V jedné reklamě se sice říká, že „image je na nic“, ale Vikingům navzdory historii už nikdo z hlav rohy neodpáře. Nedaleko muzea je zakotvená volně přístupná maketa vikingské lodi a při pohledu na ni smekám – pokud na takové otevřené, mělké kocábce před tisící lety dokázali Vikingové přeplout Atlantik, museli být opravdu skvělí mořeplavci!

Z Lofot míříme zpět na pevninu trajektem a zachmuřené počasí necháváme na ostrovech. Směřujeme zpět na jih, do středního Norska. Cestou se zastavujeme v městečku Lom u kostela Lomskyrkjaz z 13.století. Keška GCN6XQ PPJ #67 Under Lomseggje je podle listingu ve vnitřní straně zdi, hned za vstupní bránou hřbitova, který je součástí kostela, ale v bráně stojí neoblomná dívenka – v kostele je mše a dovnitř nikdo nepovolaný nesmí. S foťákem v ruce sehrávám oblíbenou geokečerskou etudu na téma „krásnější místo jsem v životě neviděl“ a během chvilkové nepozornosti strážkyně brány sahám pod šindel zdi a filmovku mám v ruce. Skvělé! Logujeme a nastává druhý problém – jak tu kešku vrátíme? I za náš následující herecký výkon by nás angažoval každý druhý filmový režisér, kešku jsme dokázali vrátit zpět bez stínu pochybností.


Pokračování:
Norské keškování - část prvá
Norské keškování - část druhá
Norské keškování - část třetí
Norské keškování - část pátá



[ Zpět ]