Naše články 

Výprava do říše mrtvých

Pražská keš GC13QK0 Styx nás lákala již dlouho. I k nám na dálný jih se donesly „historky z podsvětí“ a tak jsme se spolu s týmem p+a+j rozhodli kešku zalogovat při nejbližší vhodné příležitosti. A když tato chvíle nastala, neváhali jsme ani minutu.

Fáze první – příprava

Tuto fázi jsme rozhodně nepodcenili ani v nejmenším detailu. Kromě pracovních overalů, holínek, reflexních vest a ochranné přilby jsme přibalili i doporučený skejt, několik sad náhradních baterií, samozřejmě několik svítilen a foťák pro dokumentační účely.

Na první pohled se to nezdálo, ale všechny tyto propriety celkem snadno zaplnily zavazadlový prostor našeho přibližovala. Poslední pohledová kontrola, rychlá úvaha co všechno jsme zapomněli a bude nám tak v nejnevhodnější chvíli chybět a vyrazili jsme se ponořit do bahna pražského velkoměsta.




V půl desáté jsme v Podolí a přímo na ulici nastává kouzelná proměna dvou mladých, krásných a úspěšných zaměstnanců kategorie THP na mladé, krásné a úspěšné zaměstnance kategorie D. Za několik minut by nás od dělníků z nedaleké stavby rozeznal jen málokdo. No, málokdo.. během přesunu ke vstupu do podzemí nás nevěřícné pohledy pražských řidičů popojíždějících v běžné ranní pražské dopravě ubezpečují, že tu skateboard nepatří mezi běžnou pracovní výbavu.


Fáze druhá – odlov začíná

Jsme před vstupem do Hádova království. Zdoláváme poslední zábradlí dělící nás od říše mrtvých a vydáváme se do tmy, kam „nikdy nepronikne byť jen jediný paprsek jasného slunce. Tečou zde temné řeky a vedou sem propasti z povrchu zemského. Přes zmrazující posvátnou řeku Styx převáží Cháron ve své zpuchřelé pramici ty, kteří mu zaplatí minci…“
Denní světlo za námi mizí, zapínáme baterky a vzpomínáme na pohodovou přípravnou kešku Myška Zlodějka.




Po několika desítkách metrů nacházíme ve výšce půldruhého metru první možné rozcestí, to je ale dobře zabedněné a tak se vydáváme dál.
Ušli jsme odhadem nějaké tři stovky metrů a v kuželu světla se objevuje to, co hledáme – ústí chodby, nemající na výšku více jak metr dvacet. V jejím ústí je zaklíněný skejt. Nenarazil neznámý narušitel klidu mrtvých na Kerbera? A co se skrývá v temnotách? V uších mi zní variace na píseň Klobouk ve křoví od Jaroslava Ježka: "Kdo to ve tmě zmizel? Odkud šel a kam? Jaký to měl svízel, že byl ve tmách sám?"




Jdeme na bobek a noříme se do ústí kanálu. Po zdolání prvních příkrých deseti metrů se chodba narovnává a ke slovu přichází skejt. Zkoušíme, jak ho nejlépe využít: pozadu a odstrkovat se nohama? Gumovky vesele kloužou po cihlové stěně. Na břicho a odpichovat se rukama? Fyzicky to není pro nás nejvhodnější způsob pohybu. Jediný použitelný dopředný pohyb je zapřít se o skejt rukama a odpichovat se nohama.




Zdoláváme první desítky metrů v úzkém prostoru. Nevím, zda je zdejší mikroklima proti vnějšímu podnebí o tolik příznivější, ale začínáme se potit. Chodba se zdá nekonečná. Narážíme na první kaluž bahna, zdoláváme ji malými krůčky ala „kačenka“ a jede se dál. V dáli vidíme slaboučké denní světlo. Že by to bylo snad ono světlo na konci tunelu, jak se praví v listingu? Chyba lávky – je to jen kanálový poklop nad námi, po kešce ani památky.
Pokračujeme. Z dáli se tu a tam nese dunění, násobené ozvěnou. Už o nás Hádes ví?
Sleduji, zda se neblíží další kaluž bahna a najednou dostávám do hlavy ránu, až se mi podlomí ruce – na jednom místě je o deset centimetrů snížený podhled a já si blahořečím za nápad vybavit se ochrannou přilbou.
Po dalších nekonečných minutách cesty slyšíme vodu a v tunelu se objevuje slabé světlo v dáli před námi. Že už bychom snad byli na místě? Doufáme, že ano, v pražském podzemí už jsme asi dvacet minut a odhadujeme, že tři stovky metrů by už za námi být mohly.

Naděje se bleskově mění ve skutečnost, ano! Máme kešku Styx v rukou!




Zalogujeme se, kontrolní pohled do listingu a.. .opravdu se máme vrátit zpět ke Styxu..
Otáčíme a vydáváme se zpět.


Fáze třetí – daylight

Cesta zpět ubíhá rychleji, ke kešce jsme museli překonávat samospád a zemská gravitace nám teď pohyb usnadňuje. Na snížený podhled si už dávám pozor, míjíme ho bez problému, Hádes se nám škodolibě mstí o pár metrů dále – během kačírkování přes bahno mi do jeho nejhlubšího místa z kapsy padá foťák. Snažím se ho z nejhoršího otřít o overal, ale látka nesaje a jemné bahno spíše roztírám na několik míst, kde ještě nebylo. Marná snaha, uvidíme co s tím, až se dostaneme ven, ještě že ten foťák není můj…
Míjíme utěsněnou kanálovou šachtu, poskytuje alespoň prostor na krátké narovnání se a malý odpočinek.




Styx se blíží, pouštím před sebou skejt, z dáli se ozve šplouchnutí a já pádím za ním (bez toho šplouchnutí, aby mi prkno nevzala voda).
Nevracíme se zpět stejnou cestou, ale podle listingu se vydáváme dále do hloubi podzemí. Můžeme jít vzpřímeni a tak cesta vesele ubíhá. Po dalších několika desítkách metrů nacházíme východ. Opatrně odstrkuji poklop, co kdybych se objevil uprostřed silnice, ale vidím trávu, poklop jde na stranu a před nejprve zkoprnělými, po chvilce rozesmátými tvářemi chodců vylézáme na denní světlo.
Náhodní diváci se asi musí dobře bavit – že se kousek od chodníku a od ulice zvedne poklop a z něho vylezou nějací ďelňasové, to asi není nic neobvyklého, ale že před nimi z kanálu vyletí i skejty a obě zamazané existence se začnou nadšeně fotit, to asi jen tak nevidí :)






Fáze čtvrtá – máme to za sebou!

Než jsme vkročili do podsvětí, měli jsme jen matnou představu, co nás čeká. Hodinové dobrodružství v podzemí nás ale nadchlo.
Že odlov rozhodně není pro klaustrofobiky netřeba patrně zdůrazňovat a představa deště nad námi následovaného vodou proudící v kanále nebyla příjemná, určitě se vyplatí sledovat počasí.
Nás žádná nepříjemnost nezastihla, dokonce i foťák se podařilo zachránit a tak, máte-li v srdci alespoň kousek dobrodruha, určitě se do Hádovy říše vydejte, tahle keška za to stojí!


[ Zpět ]